Vzpomněla jsem si...

24. 10. 2008 | † 23. 06. 2012 | kód autora: lSU

V tý dnešní ,,supr náladě" jsem si vzpomněla na stránky jednoho kluka, kde bylo pár skvělejch povídek, který bych si zas jednou ráda přečetla. Tak jsem hledala a hledala, ale něják se nadří. Proto jsem se rozhodla vymyslet něco, co mi jedno z jeho děl připomíná no a kdyby náhodou to někomu trklo a věděl by, jak se stránky jmenují, neváhejte a kopněte to sem, budu ráda :-)

 

 

Jako každý druhý den jsem stál u baru a pozoroval nově příchozí. Většinu z nich jsem znal, chodili sem poměrně často až pravidelně, řekl bych. I já jsem tu byl pravidelně. A né proto, že bych byl kdovíjaký ožrala. To zdaleka ne. Nechodil jsem ani za místními tanečnicemi. A dokonce ani kšefty mě do tohohle menšího zapadlého klubu netáhly. Zkrátka jsem tu tak něják musel být. Jakožto pětadvatectiletý, podle některých dam dobře stavěný muž jsem zde několik let pracoval. Ob den jsem stál za barem a naléval nejrůznější nápoje od piva až po tvrdý alkohol. Kolem desáté, jedenácté, když jsem byl ještě plný sil, jsem si sem tam něco dal. Takhle ten čas utíkal docela rychle. Pak ale nastala druhá hodina ranní, zlom večera a já musel poslouchat srdcedrásající příběhy opilých štamgastů. Průběh byl vždy stejný. Vypili, co jsem nalil a prudce švihli skleničkou o bar. Tím naznačili, že nehodlají přestat. Ještě několikrát jsem jim dolil a sledoval, jak padaj do němoty. Né, že by se mi ten pohled líbil. Ale bylo to pořád lepší než sledovat rvačku, ke které se několikrát během večera schylovalo, když jsem odmítl nalít. Ve čtyři ráno jsem sebral všechny síly a vypakoval ven všechny zbylé, kteří nebyli schopni během večera odejít po svých. Pak jsem se téměř vždy vracel domů, ke své přítelkyni...

 

Tenhle večer to ale bylo jinak. V práci jsem byl sotva do desíti, když jsem se sebral a zavolal klukovi, který měl bar na starosti zbylé dny, které jsem tam nebyl. Měl jsem strašnou chuť se odvázat, nebýt tu jako zaměstnanec, ale jako návštěvník. Konečně jednou pořádně zapařit. Nebyl problém se s kolegou domluvit, celkem běžně jsme si vyměňovali ,,večery". On především víkendy, kvůli přítelkyni, za kterou jezdil. Bylo mi jasné, že nebude problém se s ním domuvit, dlužil mi to. Díky jemu jsem se v půl jedenácté zbalil, sedl si do auta a přemýšlel, kam pojedu. Po několika okružních jízdách centrem města jsem narazil na velký a luxusní podnik. To bylo něco, co jsem hledal. Nechtěl jsem jako pokaždé sedět u stolku pro dva, koukat na opilecký kulečník a pít teplé pivo. Chtěl jsem něco jako ráj. Luxusní sedačky, tanečnice, drahé pití. I velikost vyhovovala, člověk měl přehled o všech, ale zároveň ho nikdo neznal, nikdo mu neustále nestál za zadkem. To je něco pro mě...

 

Sedl jsem si za bar a objednal si pivo. Znovu jsem se rozhlídl, opravdu, nikde nikdo známý. Pak mě napadlo zavolat přítelkyni. Měla sice každý pátek schůzi s managery hotelu, ve kterém pracovala, ale člověk nikdy neví.. Pak jsem ji ale zahlídl a došlo mi, že nemá smysl jí vola...

.... Evidentně se na schůzi dobře bavila. Seděla u velkého stolu v rohu místnosti obklopená čtyřmi muži. Jeden z nich, štíhlý nagelovaný ital, jí pod stolem nenápadně šáhl na pravé stehno. K mému překvapení necukla. Seděla v klidu dál a smála se. Další dva, sice tlustší, zato stejně oškliví jako ten ital, seděli naproti ní. Jeden, zřejmě z nervozity, neustále pil a objednával si další a další drinky. Druhý, naopak velice sebevědomý, se neustále natahoval a přes stůl něco našeptával mojí holce. Poslední muž drobnější postavy v brýlích seděl z levé strany a neustále se na ni zamilovaně díval. Nemohl jsem ten pohled snésn. Bylo to, jakoby mi někdo zarazil nůž do srdce. Nechápal jsem, proč tohle dělá. Tvrdila, že chodí na pracovní schůzky. A místo toho se tu kurví s nějákou italskou mafií...

 

Nevěděl jsem, co budu dělat. Jít domů a počkat na ní, zůstat a udělat jí scénu nebo prostě jít a vyřídit si to s nima pěkně po svém. Jít domů nepřicházelo v úvahu, přemýšlel bych, co s nimi asi tak dělá, proč se tak dlouho nevrací. Dělat scény se mi taky nechtělo. Ani jsem to vlastně neuměl - ostatně, nejsem žena. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude sedět a sledovat. V hlavě se mi mezi tím honily tisíce myšlenek a tisíce nápadů, co bych mohl udělat. K ďábelskému plánu to nemělo daleko. Když chci, umím být geniální. Dál jsem se značným a prudce stoupajícím hněvěm a odporem sledoval, jak banda ,,ulízanců" obletuje moji holku. Vlastně, v tu chvíli už mi bylo jasné, že tohle o ní nikdy neřeknu. Nebyla to moje holka. Byla to děvka. A o to víc jsem cítil, že se chci pomstít. Z mého přemýšlení o tom, co chci dělat mě vytrhl další čin itala. Nejen, že celou dobu nesundal ruku z jejího stehna, ale dokonce jí pootočil hlavu a začal ji vášnivě líbat. Ona se opět nebránila. V klidu se nechala ,,olizovat" od toho mafiána. V tu chvíli ve mě všechno vřelo, ale držel jsem se a čekal na příležitost. Ta se brzy naskytla...

 

Odvážnější a hlavně drzejší z dvojice tlusťochů sedících naproti vstal a odešel na toalety. Neváhal jsem, teď nebo nikdy. Za barem jsem do sebe kopl rovnou dva panáky té nejsilnější vodky, jakou jsem kdy pil. To by na posilněnou stačilo. Vstal jsem a následoval ho. Všechen hněv a nenávist k ulízanýmu mafiánovi ve mě stoupal a přestával jsem přemýšlet o tom, co dělám. Vešel jsem na toalety těsně za ním. Místnost byla prázdná, jen my dva. Zamkl jsem hlavní dveře, načež se na mě tlusťoch podíval dost nechápavě. Odpovědí na jeho tázavý pohled byla moje pěst v jeho oku. ,, To máš za ty blbý fóry, kterým se ta děvka celej večer směje, sráči" Tlusťoch nejspíš pochopil, že nemám v úmyslu skončit u jedné rány. Ohnal se prudce po mojí ruce, ale byl jsem rychlejší. Přeci jen, narozdíl od něj mi při svých 80ti kilech netrvá tak dlouho rozhýbat svoje tělo. Jemu ano. Dostal celkem 4 rány do obličeje, až se skácel k zemi. Neváhal jsem a otevřel jednu z kabinek. Posadil jsem ho na mísu, zamkl kabinku a přelezl do té vedlejší. Chtěl jsem jistotu, že ho v příštích několika hodinách nenajdou. Opláchl jsem si ruce a se spokojeným výrazem jsem se vydal k baru.

 

,,Další vodku, rychle!!" zařval jsem na barmana. Ten se podíval trochu nechápavě, ale asi byl zvyklý a nechtěl mít nepříjemnosti, takže rychle nalil. Kopnul jsem do sebe panáka, pak dalšího a dalšího... Cítil jsem, že tahle noc bude dlouhá. Potřeboval jsem pořádně nabudit. Chtěl jsem si být jistý, že zbaběle neodejdu. Že to tý mrše pěkně ukážu, koho podváděla. Po chvilce se zvedl druhý tlusťoch. Nevím, jestli se mu chtělo taky na záchod, nebo mu to bylo prostě divný. Vydal se směrem k záchodům, ale těsně před nima se zastavil a koukal na dveře s nápisem ,,Exit". Neváhal jsem, předešel ho a otevřel dveře. Nechápavě na mě koukal, ale než se stihl otočit nebo něco říct, v podnapilém stavu jsem ho chytl a vystrčil ze dveří. Začal jsem mu sázet jednu ránu za druhou až se svalil na zem a zůstal ležet. Naházel jsem na něj pár pytlů s odpadky, které se válely u popelnic před zadním vchodem do klubu. Napadlo mě, že člověk jako opilí musí mít opravdu větší sílu než střízlivý. ,,Tohohle" bych totiž jako střízlivý určitě neunesl. Cestou zpátky jsem se stavil na záchodech, sundal zakrvavenou bundu a hodil jí do kabinky, ve které byl první z řady zmlácených. Opět jsem se opláchl, tentokrát i obličej a pokusil se přemýšlet, co bude dál. Jedno bylo jisté, nemůžu to nechat takhle, napůl ,,vyřízené"...

 

Vrátil jsem se k baru a objednal si další vodku. Na barmanovy otázky, zda-li nemám dost, jsem drze odpověděl, že ne, že já jsem tu zákazník a že bude dělat, co chci já. Zatvářil se, jakoby se omlouval a dolil mi. Vše šlo podle mých ďábelských plánů. Koukl jsem se na hodinky, byla skoro jedna hodina v noci. Čas tady utíkal mnohem rychleji, než se zdálo. Za chvíli bude po všem a já budu doma a sám. Při té představě jsem ke svému údivu měl spíš dobrý pocit, než že bych litoval. Cítil jsem, že všechny ty zbytečné roky s ní mě naučili jednu věc: Nikdy nevěř ženám, jsou to děvky... Při té myšlence jsem se rozesmál. Kolikrát za tenhle večer mě napadlo slovo děvka zrovna když jsem přemýšlel o ní.. Po dalších pár minutách sundal ulízaný ital ruku z jejího stehna a vydal se najít svoje dva přátele. Vlastně, už to ani tak nebylo stehno. Bylo to mnohem, mnohem blíž jejímu tělu. Kdo ví, co jí tam pod stolem dělal. To už mě ale nezajímalo. Nevěděl jsem co dělám, ale stále ještě jsem se udržel na nohou a věděl, že mu chci ukázat, čí to byla holka a jakou udělal chyb...


.... Po cestě sem sebral z jednoho stolu prázdnou láhem od piva, došel na záchod a prudce jí rozbil o hlavu itala. Ten se k mému údivu zapotácel a padal k zemi. Cestou se praštil o mísu a upadl do bezvědomí. Nečekal jsem, že zrovna s ním to půjde takhle rychle. Už mě ani nenapadlo trápit se s přemisťováním těla do kabinky nebo kamkoli jinam. Nechal jsem ho tam prostě ležet v koutě. Bylo to vlastně celkem běžné, já jsem několikrát týdně táhl spící ožralce ze záchodů našeho klubu, nebylo to nic neobvyklého pro žádného barmana či zaměstnance nočního klubu.

 

Tak a zbyli jen dva. Ona a malý, plachý a teď už dost nervózní muž v brýlích. Ona ale na nic nečekala. Chovala se úplně jinak, než jakou jsem ji znal. Začala ho líbat a osahávat, vůbec jí nezajímalo, co se děje okolo. Rozhodl jsem se přisednout si a ,,popovídat si". ,,Tak co, ty děvko, bavíš se dobře?" řekl jsem se značnou nechutí v hlase a sedl si k nim. Rychle a poměrně surově od sebe odtáhla ,,prcka" a vytřeštila oči. Tohle asi nečekala. ,,Kde, kkkde se tu bereš, miláčku?" zakoktala a nepřestala zírat. ,,Myslel sem, že si udělám hezkej večer víš, že půjdu někam, kde nikoho neznám, dám si pivo, za hodinu půjdu domu a tam budeš ty, ale místo toho..." Nedokončil jsem ani větu a ona už se zase vymlouvala: ,,Já ti to vysvětlím..." To mě značně rozzuřilo. Nebylo co vysvětlovat. Odtáhl jsem od ní muže a jednu mu natáhl. Ani jsem nečekal, že by to ustál a chtěl se prát. Radši se zvedl a utekl. Zůstali jsme tam sami dva. Nejdřív jsem myslel, že jí fyzicky způsobím to, co způsobila ona mě psychicky. Měl jsem sto chutí jí odtáhnout ven a zmlátit. Nedarovat jí ani jediný další nádech. Věděl jsem, že jí za tohle nenávidím. Že mě podvedla. Ale možná právě proto jsem si uvědomil, že mi nestojí za to, abych jí něco dělal. Že nejvíc jí ublížím tím, že odejdu... Odejdu domů. Největší ponížení a trest pro ní bude když bude muset další den jít ke mně, do mého bytu a sbalit si věci. To bude něco, na co se moc rád podívám....

 

Pohladil jsem ji po tváři, zvedl bradu tak, aby se na mě musela podívat a plivl jí do tváře: ,,Mrcho..." řekl jsem tiše a odešel...

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.